Podzimní Padekráska

Stejně jako stromy postupně odkládají listy, které už dosloužily, i my v určitém období života začínáme přemýšlet, co ještě chceme nést a co už bychom konečně mohly položit na zem. Některé věci jsme si s sebou nesly možná dvacet, třicet nebo čtyřicet let, protože jsme byly přesvědčené, že se to tak musí, že se to od nás očekává, že bychom měly být hodné, silné, spolehlivé, krásné, obětavé, že bychom měly všechno zvládnout a nikoho nezklamat, a možná jsme ani netušily, že jednoho dne přijde chvíle, kdy se samy sebe zeptáme, jestli tohle všechno ještě opravdu chceme.

A tak může být podzim zvláštním pozváním. Pozváním trochu zpomalit, ztišit okolní svět a konečně začít slyšet také sebe.

Když se ochladí venku, začneme vnímat i to, co je uvnitř

S podzimem se mění počasí, ale spolu s ním se často mění i naše nálada a energie. Některé dny nás ráno přivítají mlhou, deštěm a šedivým nebem a my si možná všimneme, že se nám nechce tolik vstávat, že jsme unavenější, citlivější nebo že bychom nejraději zůstaly doma, zachumlaly se do deky a celý den nikam nešly. A někdy to není jen počasím.

Možná jsme byly celé léto zaměstnané, cestovaly jsme, staraly se o rodinu, pracovaly, setkávaly se s lidmi a snažily se využít každý krásný den, a teprve teď, když se všechno venku trochu ztišilo, k nám začnou doléhat věci, které jsme celé měsíce odkládaly.

Některé ženy na podzim překvapí smutek, jiné větší únava, další pocit samoty nebo zvláštní neklid, který neumějí úplně pojmenovat. Najednou máme více času přemýšlet a s tím mohou přicházet i otázky, které jsme v létě dokázaly odsunout někam hluboko pod povrch. Jak vlastně žiju? Jsem opravdu spokojená? Co bude dál? Co se stane, až děti definitivně odejdou z domu? Co bude s mým vztahem? Jsem ještě milovaná? Jsem ještě přitažlivá? Co moje práce? A co když už nechci pokračovat stejným způsobem jako dosud?

A někdy se objeví i otázky mnohem bolestivější.

Co když jsem se v životě v něčem spletla?

Co když jsem příliš dlouho žila pro ostatní?

Co když mi něco důležitého uteklo?

A co když už je pozdě něco změnit?

Právě tady bychom na sebe mohly být obzvlášť laskavé. Nemusíme všechny otázky okamžitě vyřešit a nemusíme si ani namlouvat, že jsme šťastné, pokud zrovna šťastné nejsme. Zralost podle mě nespočívá v tom, že už nás nic nerozhodí, nic nebolí a všechno máme dávno pochopené, ale spíš v tom, že si dokážeme přiznat pravdu o sobě, aniž bychom se za ni trestaly.

Můžeme být silné a přitom unavené. Můžeme být vděčné a současně smutné. Můžeme milovat svůj život a přitom někdy přemýšlet, jestli bychom v něm něco neudělaly jinak. A můžeme mít všechno, o čem jsme kdysi snily, a přesto se jednoho rána probudit s pocitem, že nám něco chybí. To všechno patří k životu. A možná právě podzim nám dovoluje na chvíli přestat předstírat, že máme všechno pod kontrolou.

Podzimní úklid nemusí začínat ve skříni

Když se ochladí, přirozeně se začínáme vracet domů. Léto nás vytahuje ven, ale podzim nás znovu zve dovnitř a možná právě proto je tak krásným časem pro malý podzimní úklid, nejen v domácnosti, ale také v našem životě.

Nemusíme se hned pustit do velkého generálního úklidu, vyházet polovinu šatníku a během víkendu přestavět celý dům. Někdy úplně stačí otevřít jednu skříň, jeden šuplík nebo jednu krabici a začít se dívat na věci kolem sebe trochu jinýma očima.

Co z toho ještě patří do mého současného života?

Co používám a co už jen schovávám?

Co mám ráda a co držím doma pouze proto, že jsem kdysi měla pocit, že by mi to mohlo být líto vyhodit?

A pak jsou tu věci, které nejsou jen věcmi.

Šaty, které jsme nosily v době, kdy jsme byly o deset kilo lehčí, a pokaždé, když je uvidíme, připomenou nám tělo, které už nemáme. Krabice s dopisy od člověka, který už dávno není součástí našeho života. Dárek, který jsme dostaly z lásky, ale dnes při pohledu na něj cítíme spíš bolest. Fotografie z období, ke kterému se nechceme vracet, přestože jsme ji celé roky nedokázaly vyhodit.

Takový úklid už není jen úklidem, ale je to rozhovor s vlastní minulostí. A ten nemusí být jednoduchý. Některé věci můžeme pustit s úlevou, u jiných možná chvíli posedíme a zavzpomínáme, některé vrátíme zpátky do krabice a řekneme si, že ještě nejsme připravené se jich vzdát. I to je v pořádku. Nemusíme všechno pustit jen proto, že někde někdo napsal, že nový život začíná tehdy, když vyhodíme staré věci.

Někdy potřebujeme nejprve pochopit, proč je pořád držíme. A potom je můžeme pustit mnohem svobodněji.

Připravit domov na zimu znamená připravit místo pro sebe

Podzimní domov má pro mě zvláštní kouzlo. Najednou si více všímáme tepla, měkkosti a světla, protože právě světla je venku méně. Přidáme svíčku, teplou deku, polštář, květiny, dřevo, možná si přestavíme křeslo blíž k oknu a vytvoříme si malé místo, kam se můžeme večer schovat s knihou, čajem nebo jen sama se sebou.

A právě v tom vidím krásný princip Feng Shui – domov není jen prostor, ve kterém žijeme, ale také prostor, který ovlivňuje, jak se cítíme.

Když máme kolem sebe chaos, nedokončené věci, přeplněné skříně, předměty z minulosti a místnosti, ve kterých se nám vlastně nechce být, může být těžší odpočívat, nadechnout se a cítit, že jsme opravdu doma. A naopak někdy stačí překvapivě málo, aby se prostor proměnil v místo, které nás začne objímat.

Podzim je proto krásnou příležitostí zeptat se nejen:

„Co potřebuji uklidit?“

ale také:

„Jak se chci doma cítit?“

Chci mít doma více klidu? Více tepla? Více ženskosti? Více světla? Chci mít konečně své místo, kde si můžu číst, meditovat, tvořit nebo prostě jen být? Možná právě teď nastal čas si ho vytvořit. Protože žena, která celý život pečovala o všechny ostatní, si zaslouží mít doma také kousek prostoru, který je jen její.

Podzimní detox může být úplně jiný, než si myslíme

K podzimu patří také určitá očista a návrat k jednoduššímu rytmu, ale nemyslím tím žádný drastický program, během kterého budeme několik dní hladovět a trestat své tělo za to, že jsme si v létě dopřály zmrzlinu, víno nebo dlouhou večeři s přáteli. Možná bychom po padesátce mohly konečně přestat vést se svým tělem válku a začít své tělo milovat.

Naše tělo se mění, protože jsme se změnily i my, a není potřeba se na něj dívat jako na nepřítele, kterého musíme neustále opravovat. Potřebuje naši pozornost, kvalitní spánek, pohyb, který nám dělá dobře, dostatek tekutin, výživné jídlo a také radost.

Podzim nás přirozeně vede k teplejším jídlům, polévkám, pečené zelenině, luštěninám, obilovinám, bylinkám a koření, které zahřejí nejen žaludek, ale někdy i celou duši. Najednou máme chuť vařit pomaleji, zapnout troubu, nechat kuchyní projít vůni jablek a skořice nebo si uvařit něco, co nám připomene dětství. A možná právě tady se ukrývá mnohem laskavější forma detoxu.

Nejen očistit tělo, ale také trochu pročistit život.

Co už do sebe nechci pouštět?

Jaké zprávy potřebuji méně číst?

S kým se po setkání cítím vyčerpaná?

Kolik času denně věnuji věcem, které mě vůbec netěší?

A kolik času naopak věnuji tomu, co mě skutečně dobíjí?

Tohle jsou otázky, které možná stojí za mnohem větší pozornost než další rychlý detox.

A co když je mi někdy prostě smutno?

Možná právě tady bychom se mohly naučit být k sobě trochu něžnější. Protože máme kolem sebe tolik návodů, jak být šťastné, pozitivní, krásné, zdravé, aktivní a inspirativní, až někdy zapomínáme, že jsme také jenom lidské bytosti. Někdy budeme mít den, kdy nám nic nepůjde. Někdy se nám nebude chtít vstát. Někdy budeme protivné na člověka, kterého milujeme, a potom nás to bude mrzet. Někdy si vzpomeneme na někoho, kdo nám ublížil, a překvapí nás, že to pořád ještě bolí. Někdy se budeme bát budoucnosti. A někdy možná budeme mít pocit, že jsme úplně samy, přestože máme kolem sebe rodinu a přátele.

Nemusíme se za to stydět.

Podzimní smutek není selhání a ani každá špatná nálada nemusí být okamžitě problém, který je potřeba vyřešit. Někdy potřebujeme jen chvíli být, vyplakat se, projít se, obejmout někoho blízkého nebo si dovolit přiznat: „Dnes mi není dobře.“

A pak můžeme udělat něco malého pro sebe. Uvařit si čaj nebo jít ven. Zavolat kamarádce. Pustit si oblíbenou hudbu. Dát si teplou koupel. Zabalit se do deky. Nebo prostě večer vypnout telefon a být chvíli sama. A pokud by se smutek nebo beznaděj začaly držet příliš dlouho a výrazně zasahovaly do našeho života, je stejně laskavé vyhledat pomoc někoho, kdo nám může být oporou, jako je laskavé zavolat kamarádce, když máme těžký den.

Protože požádat o pomoc není známka toho, že jsme slabé. Někdy je to právě naopak.

Žena Padekráska nemusí být pořád krásná, veselá a silná

Možná právě tady začíná skutečná Padekráska.

Ne u dokonalého vzhledu, ne u dokonale uklizeného domu a ne u života, ve kterém všechno vyšlo podle plánu. Začíná tam, kde žena přestane sama před sebou předstírat. Kde si dovolí říct, že se někdy bojí. Že ji něco zklamalo. Že ji něco pořád bolí. Že se někdy cítí sama. Že někdy závidí ženám, které vypadají šťastněji. Že se někdy dívá do zrcadla a těžko přijímá, že její tělo už není tělem třicetileté ženy. Že se někdy ptá, jestli ještě přijde láska. Jestli ještě přijde něco nového. Jestli má ještě právo chtít víc.

A právě tady bych chtěla každé ženě po padesátce říct něco, co bychom možná měly slyšet mnohem častěji: Ano, máš. 

Máš právo chtít víc. Máš právo začít znovu. Máš právo být unavená. Máš právo změnit názor. Máš právo odejít z toho, co ti ubližuje. Máš právo zůstat tam, kde je ti dobře. Máš právo milovat. Máš právo být sama. Máš právo být veselá i smutná. A hlavně máš právo být sama sebou, i když už nejsi tou ženou, kterou jsi byla před dvaceti lety.

Ale hlavně bez vnitřního pocitu, že jsi zklamala, nebo že nejsi dost dobrá, nebo že by jsi něco měla.

Podzim nás učí jednu důležitou věc

Stačí se podívat na stromy.

Celé jaro a léto rostly, kvetly, dávaly ovoce a byly plné života, ale potom přišel okamžik, kdy přestaly bojovat o to, aby zůstaly stejné. Začaly měnit barvy, pouštět listy a připravovat se na zimu, protože vědí něco, na co my lidé někdy zapomínáme – že život není jen o růstu směrem ven. Existuje také růst směrem dovnitř.

A možná právě to je úkol našeho zralejšího věku. Už nemusíme všem dokazovat, kdo jsme, co jsme zvládly. Nemusíme být všude a nemusíme všechno stihnout. Nemusíme znát odpověď na každou otázku.

Můžeme se konečně trochu vrátit k sobě a možná zjistíme, že některé sny už nejsou naše, protože se objevily jiné. Možná budeme chtít ještě víc cestovat, začneme malovat. Nebo se znovu bláznivě zamilujeme nebo změníme práci. Nebo si budeme víc užívat času s přáteli. Možná budeme chtít konečně napsat knihu, kterou nosíme v hlavě už deset let.

A možná jednoho dne zjistíme, že to největší dobrodružství našeho života nezačalo ve dvaceti ani ve třiceti, ale právě teď.

Užijme si svůj vlastní podzim

Takže až půjdeš příště ven a ucítíš ten chladnější vzduch, uslyšíš šustění listí pod nohama a všimneš si, že slunce už svítí trochu níž, nemusíš si říkat, že léto skončilo a že teď už přichází ta horší část roku. Stačí jen změnit rytmus svého těla, podívat se kolem sebe a přizpůsobit se rytmu času.

Udělat si doma útulno, uklidit jednu skříň, upéct jablečný koláč, uvařit si dobrou polévku, vytáhnout teplý svetr, koupit si květiny, sejít se s ženou, se kterou se můžeš smát i plakat, a večer si místo dalšího úkolu dovolit chvíli jen tak sedět. A pokud se někde uvnitř ozve starý strach, smutek nebo otázka, kterou už dlouho nechceš slyšet, nemusíš před ní zavřít dveře. Možná ji tentokrát necháš přijít, posadíš ji vedle sebe a  chvíli ji vyslechneš.

Protože některé naše bolesti nejsou nepřítel, kterého musíme porazit. Jsou to části našeho příběhu, které potřebují být konečně vyslyšeny a pochopeny. A možná právě z nich časem vyroste naše největší síla. Ne ta tvrdá síla, která říká: „Já všechno zvládnu.“

Ale ta tichá, zralá síla, která říká:

„Už nemusím všechno zvládnout sama. Už nemusím být dokonalá. Už nemusím nikomu dokazovat, že jsem dost. Vím, kdo jsem, vím, co potřebuji, a dovolím si žít svůj život tak, aby mi v něm bylo dobře.“

To je podle mě žena Padekráska. Žena, která už ví, že krása není v tom, že nikdy nezestárne, nikdy nezapláče a nikdy neztratí půdu pod nohama. Je v tom, že se po každém pádu dokáže zvednout, oprášit si kolena, pohladit sama sebe po duši a pokračovat dál trochu jinak, trochu moudřeji a možná i mnohem svobodněji.

A tak si svůj podzim užijme.

Ne proto, že bychom měly být pořád šťastné. Ale proto, že už víme, že i pomalejší období může být krásné, i když v něm není všechno dokonalé. Protože možná právě teď, když svět venku pomalu usíná, máme konečně dost ticha na to, abychom uslyšely samy sebe. A to může být jeden z nejkrásnějších darů, které nám podzim přináší.

Čas vrátit se k sobě.