Někdy stačí jedna otázka: Kdo vlastně jsi?

Nedávno ke mně na Meetinku přijela maminka se svou nejmladší dcerou. Byl to jeden z těch dnů, po kterých ještě dlouho sedím s šálkem čaje v ruce a přemýšlím o tom, jak neuvěřitelně krásná, křehká a zároveň silná dokáže být cesta člověka k sobě samému.

Tentokrát jsme se nepotkávaly kvůli školním známkám ani kvůli tomu, aby někdo mladé dívce řekl, jaké povolání je pro ni nejlepší. Důvod návštěvy byl mnohem hlubší. Blížilo se období rozhodování o střední škole a s ním i otázky, které si dříve nebo později začne pokládat téměř každý mladý člověk.

Co budu jednou dělat? Co mě bude naplňovat? Jaká škola je pro mě ta správná? A co když se rozhodnu špatně?

Na první pohled se mohou zdát tyto otázky jednoduché. Jenže ve skutečnosti bývají velmi náročné i pro dospělé. Kolik žen za mnou přichází ve čtyřiceti, padesáti nebo šedesáti letech a říká: „Dášo, já vlastně pořád hledám, co je opravdu moje.“ Jak potom musí působit podobné rozhodování na někoho, kdo stojí teprve na začátku své životní cesty?

Mladý člověk najednou slyší názory ze všech stran. Rodiče mají své představy, učitelé doporučení, kamarádi své sny a společnost své požadavky. Do toho přichází internet plný možností a oborů, o kterých předchozí generace ani neslyšely. A někde uprostřed toho všeho stojí dospívající dívka nebo chlapec a snaží se zaslechnout svůj vlastní hlas.

Jenže ten bývá často nejtišší.

Možná právě proto se na naše setkání mladá slečna tolik těšila. Jak mi maminka vyprávěla, odpočítávala dny, kdy pojedou spolu na Meetinku s velkým očekáváním. A já jsem si v duchu znovu uvědomila, jak moc mám tato setkání ráda.

Protože nezačínáme otázkou: „Tak co chceš jednou studovat, o jaké škole přemýšlíš?“

Začínáme otázkou mnohem důležitější. 

Kdo vlastně jsi?

Když se člověk poznává skrze astrotyp, typologii osobnosti a své přirozené nastavení, postupně se před ním otevírá obraz, který možná nikdy předtím neviděl v celé své šíři.

Začínáme zkoumat, co je mu přirozené, jak uvažuje, jak se rozhoduje, co mu dodává energii a co ho naopak dlouhodobě vyčerpává. Povídáme si o talentech, které často považuje za samozřejmost právě proto, že mu jdou tak snadno. Hledáme odpovědi na otázky, které bývají mnohem důležitější než samotný výběr školy.

Potřebuje tvořit, nebo organizovat?

Je více průkopníkem, nebo podporovatelem?

Dobíjí ho kontakt s lidmi, nebo potřebuje čas o samotě?

Je jeho darem komunikace, analytické myšlení, péče o druhé, kreativita nebo schopnost vést?

A tak jsme společně krok za krokem skládaly jednotlivé dílky její osobnosti do jednoho velkého obrazu.

A pak přišel okamžik, který na této práci miluji nejvíc. Ten okamžik totiž nejde naplánovat, nedá se naučit ani vynutit. Prostě se stane.

Najednou se v očích objeví jiskra. Myšlenky, které byly ještě před chvílí zamotané jako klubíčko nití, se začnou rozplétat. To, co působilo jako nepřehledná křižovatka plná směrů, začne najednou dávat smysl.

Některé cesty se samy upozadí a jiné se rozsvítí. A člověk najednou ví. Ne všechno, to ani není možné. Ale ví dost na to, aby mohl udělat první krok. Najednou se cítí mnohem lehčí a spokojenější, protože najednou už ví. 

Když odcházela, připadala mi jako hvězda, která konečně pochopila, kterým směrem chce zářit. Ne proto, že bych jí řekla, jakou školu si má vybrat nebo co má jednou dělat. To ani není moje role. Mým úkolem není rozhodovat za druhé. Mým úkolem je pomoci jim lépe vidět sebe samé.

A právě to se ten den stalo. Možná vůbec poprvé spatřila svou osobnost ne skrze očekávání okolí, ale skrze své vlastní dary, schopnosti a přirozenost. Až když člověk začne rozumět sám sobě, mnoho rozhodnutí se najednou stane překvapivě jednoduchými.

Po setkání mi maminka děkovala. Nejen za samotné setkání na Meetince, ale i za to, že jejich rodina už podobnou zkušenost měla. Tato dívka totiž nebyla prvním dítětem, které ke mně přišlo. V minulosti jsme společně objevovali také cestu jejích starších sourozenců. Má radost, že oba studují a směřují tam, kde mohou rozvíjet své přirozené dary, talenty a silné stránky. Ne proto, že jim někdo naplánoval život, ale proto, že lépe porozuměli sami sobě.

Právě proto mám typologii osobnosti a práci s astrotypy tak ráda. Nikdy jsem nevěřila tomu, že by datum narození určovalo celý náš osud.  Věřím, že každý z nás má svobodnou vůli a možnost rozhodovat o svém směřování. Zároveň ale vnímám, jak obrovskou výhodou je znát svoji vlastní mapu a kompas, který jsme dostali do vínku při našem narození.

Když víme, co je naší přirozeností, nemusíme se celý život snažit stát někým jiným. Nemusíme tolik bojovat sami se sebou a tlačit se do rolí, které nám nikdy nebyly vlastní. 

Samozřejmě že každý z nás má také své stíny, slabší stránky a automatické reakce, které nás občas dostanou do slepé uličky. Každý z nás má situace, ve kterých ztrácí energii, pochybuje o sobě nebo opakuje stále stejné chyby.

Jenže i zde přichází veliká úleva. Ve chvíli, kdy pochopíme, proč reagujeme určitým způsobem, přestáváme se tolik soudit. Místo kritiky přichází porozumění. A porozumění je často prvním krokem ke skutečné změně.

Na těchto setkáních mě fascinuje úplně nejvíc, co si lidé odnesou. Někdy během několika hodin zazní desítky informací. Mnohdy si ale člověk po měsících dokonce i letech pamatuje jedinou větu. Jediné slovo. Jeden obraz. Jednu myšlenku.

A potom mi napíše zprávu: „Pořád na to myslím, co jsi mi řekla.“ A já vím, že právě tam se něco pohnulo. Protože skutečná změna často nezačíná stovkou rad. Začíná jedním poznáním. Jedním uvědoměním. Jednou větou, která přesně pojmenuje něco, co jsme v sobě možná cítili celý život, ale nikdy jsme pro to neměli slova. Nebo se báli, jak to celé dopadne. Někdy i po mnoha letech mi řeknou jednu větu, kterou zaslechli a ono se to pak skutečně stalo. Tenkrát jsi mi říkala.... Fascinuje mě, jak si tu důležitou větu lidé pamatují po celé roky.

Proto mě tolik baví pomáhat lidem nacházet sami sebe. Ne měnit je ani opravovat. Neříkat jim, jací by měli být. Ale pomáhat jim objevit, kým ve skutečnosti jsou.

Když jsem se ten den loučila s mladou dívkou, která přijela s hlavou plnou otazníků a odjížděla s úplně jiným světlem v očích, napadla mě ještě jedna myšlenka. Jaká škoda, že podobné sebepoznání není běžnou součástí kariérního poradenství na školách. Možná bychom pak měli méně dospělých, kteří po letech zjistí, že se vydali po cestě, která vlastně nikdy nebyla jejich.

Možná by stačilo začít jinou otázkou.

Neptat se pouze: „Čím chceš být?"

Ale nejprve: „Kdo jsi?". „Co je ti přirozené?". „V čem spočívá tvoje síla?". „Co tě těší a naplňuje?". „Jak můžeš své dary využít ve prospěch sebe i ostatních?"

Protože když člověk najde směr, který je v souladu s jeho podstatou, není to jen otázka školy nebo budoucího zaměstnání. Je to otázka radosti, energie, smyslu, vnitřního klidu a nakonec i spokojeného života.

Možná je teď řada právě na vás

Pokud doma máte dospívajícího, který stojí před důležitým rozhodováním, hledá svou cestu, vybírá střední či vysokou školu nebo si jednoduše klade otázku, kam v životě směřovat, může být setkání na Meetince krásným zastavením na této cestě.

Není to o tom, že by někdo dostal návod na celý život nebo definitivní odpověď na všechny otázky. Je to prostor pro sebepoznání, pochopení vlastních talentů, silných stránek i přirozeného nastavení. Prostor, kde se často z chaosu stává větší jasno a z nejistoty první důvěra v sebe sama. A někdy stačí jediné setkání, aby člověk začal vidět své možnosti úplně jinýma očima.

Pokud cítíte, že by podobná podpora mohla být užitečná právě vašemu dítěti nebo i vám samotným, ráda vás přivítám. Protože někdy nehledáme odpověď na otázku „Co mám dělat?", ale potřebujeme nejprve objevit odpověď na otázku:

„Kdo vlastně jsem?"

Těším se na společné setkání u šálku dobré kávy nebo voňavého čaje. 

Jestli jste z daleka, můžeme se propojit i na online konzultaci.

Dáša Amálie